Bengálský básník, Rabíndranáth Thákur (1861 – 1941), žil v kritické době, kdy se hnutí idejí, lidí, různých druhů víry a kultur začalo více proplétat. Svět se zrychloval a menší prostor mezi lidmi – fyzický i duševní – byl náchylnější k nestabilním a násilným výbuchům. Přesto, kde někteří budovali bariéry, jiní stavěli mosty; ve chvílích kdy si některé národy nárokovaly výlučnou nadřazenost a svrchovanost nad zemí, životy a světem, hlas v Bengálsku zpíval o józe, sjednocení a univerzálním náboženství pro všechny.
Thákurovo dílo vykresluje sjednocený svět. Jeho básně jsou kombinací souladu mezi vnějším světem a vhledy do lidského nitra. Jeho písně jsou nádherným tancem o nepolapitelném nekonečnu a úplnosti konečna. Jeho romány, hry a další spisy vrhají světlo na život zachycený v pohybu, který se potýká s ránami osudu, přijímá změny, a zároveň neustále usiluje o absolutní pravdu. Podle Thákura nemá být v nejednotném světě dosaženo sjednocení ztotožněním se s tím, co je přechodné, jako je národ nebo stát, ale s tím, co je věčné díky meditaci – dosažením spontánního sebepoznání.
‘Člověk může dlít také v říši svého sebepoznání, v elementu nemateriální hodnoty. Je to svět, kde vědomí často neočekávaně, jako ze semínka, vysílá výhonky z podzemní půdy mysli do srdce zářícího svobodou, kde si jedinec uvědomí skutečnost v univerzálním Člověku.’
- Náboženství člověka, Thákur, 1930
Zdaleka nejznámější thákurovou prací na Západě je Gítáňdžali. Díky této sbírce 103 básní se stal prvním neevropským autorem, který v roce 1913 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. V předmluvě ke sbírce W. B. Yeats poznamenává, že Gítáňdžali dojímá a pohlcuje naši představivost příběhy o lidech a civilizaci, přestože je nám nesmírně vzdálená. Tyto příběhy nedojímají právě díky této vzdálenosti, ale proto, že v nich nalézáme vlastní odraz. Zdá se, že hledání rezonuje v celém tomto díle. Sbírka také usiluje o zastižení pocitu vznešeného všepronikajícího božství, který prochází vývojem napříč dílem.
Nejdříve se v ní dočteme o přání, ohni, který nás pozvedá blíže k sobě samému, nebo nás od něj vzdaluje. Někdy v polovině díla básník stáčí vyprávění z vnějšího světa do vnitřního, zpívá o hledání, nalézání a vnitřním bytí. Nakonec dochází k uzavření, syntéze a uvědomění. Božská Matka jej nakonec obaluje a vyživuje, aby z něj vyzařovalo vnitřní světlo. Díky její milosti stojí tváří v tvář mezi konečnem a nekonečnem, s tím, co je pravdivé, jedinečné a důvěrné. Nyní, více než kdy jindy, ozařuje Thákur směr naší společné cesty, kterou všichni musíme jít, na jejímž konci spatříme úsvit nového dne. Ve světě plném rozkolů nám ke sjednocení, v překlenutí propasti mezi sebou, pomůže následovat jeho kroky a poslouchat jeho melodie. Níže už anglický originál básní:
14. My desires are many and my cry is pitiful, but ever didst thou save me by hard refusals; and this strong mercy has been wrought into my life through and through.
Day by day thou art making me worthy of the simple, great gifts that thou gavest to me unasked–this sky and the light, this body and the life and the mind–saving me from perils of overmuch desire.
There are times when I languidly linger and times when I awaken and hurry in search of my goal; but cruelly thou hidest thyself from before me.
Day by day thou art making me worthy of thy full acceptance by refus- ing me ever and anon, saving me from perils of weak, uncertain desire.
66. She who ever had remained in the depth of my being, in the twilight of gleams and of glimpses; she who never opened her veils in the morning light, will be my last gift to thee, my God, folded in my final song.
Words have wooed yet failed to win her; persuasion has stretched to her its eager arms in vain.
I have roamed from country to country keeping her in the core of my heart, and around her have risen and fallen the growth and decay of my life. Over my thoughts and actions, my slumbers and dreams, she reigned yet dwelled alone and apart.
Many a man knocked at my door and asked for her and turned away in despair.
There was none in the world who ever saw her face to face, and she remained in her loneliness waiting for thy recognition.
95. I was not aware of the moment when I first crossed the threshold of this life. What was the power that made me open out into this vast mystery like a bud in the forest at midnight!
When in the morning I looked upon the light I felt in a moment that I was no stranger in this world, that the in- scrutable without name and form had taken me in its arms in the form of my own mother.
Even so, in death the same unknown will appear as ever known to me. And because I love this life, I know I shall love death as well.
This child cries out when from the right breast the mother takes it away, in the very next moment to find in the left one its consolation.